Stará škola - ukázky

Při výběru ukázek z knihy jsem řešil pořádné dilema: čím zaujmout a příliš neprozradit? 

Kolik toho z příběhu naznačit a ve které chvíli přestat? Tak snad Vás osloví následující úryvky ze čtyř kapitol ...

U Palackého (červen 1848)

"Ať se nám i přes potíže, kterým teď musíme čelit, společné slovanské dílo vydaří!" pozvedl křišťálový pohár Erben. "Na jazyk český a jeho rovnoprávnost s německým!"

"Na to si s nimi rád připíjím," usmál se poprvé dějepisec. "Ale s tím slovanským dílem opatrně. Ze severu a západu budeme sice brzy čelit německému živlu a od jihu maďarským nacionálním snahám, na východě ale rozkládá se carova říše a Rusové věru nejsou povahy holubičí. Gosudar u nich vládne velkou silou a státní mašinerie je jeho cílům zcela po vůli. Je nutno volit mezi několika zly a věřej mi, příteli, že to rakouské je mezi nimi nejpřijatelnější. Kdybychom dosáhli rovnoprávnosti národů slovanských uvnitř monarchie, ochrání nás před rozpínavostí ze severozápadu i od východu. Nemáme milých sousedů tam ani onde!"

Obrátili do sebe sklenky a Karlovi vstoupily slzy do očí.

"Mají to ale silný nápoj, ti Jihoslované," vydechl Palacký.

"A proč by se naší oporou nemohlo stát Rusko?" trval si na svém Erben. "Vždyť i Kollár jej před časem k dubisku připodobnil, jehož silné kořeny nijaký vítr nevyvrátí!"

"Příliš čtou a nechají se ovlivnit vnějškovostí," pokáral ho jemně Palacký. "Malým národům bude vždycky nejlíp pohromadě, aby těm velkým mohly odolávat. Věří snad taky tomu, že v Čechách teprve tehdy dobře bude, až kozácký kůň z Vltavy se napije? Toho bych se věru dožít nechtěl! Kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v zájmu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. Prominou, příteli, dědkovi starému, že znovu a znovu opakuje, co byl již tolikráte řekl!"

Telefon mimo pořadník (listopad 1967)

"Držte mi palce," řekl tatínek v neděli po večeři. "Zítra jdu na pohovor před komisí."

"Tati, co je to komise?" optal se Filip. Jeho včerejší pozdní příchod sice potrestán nebyl, dobrotu ale sekat musel tak jako tak.

"Tak ses přeci jen rozhodl, že to zkusíš?" víc oznámila, než se zeptala maminka a bylo slyšet, že jí to moc milé není.

"Komise je skupina lidí, která se schází, aby něco důležitého posoudila," odpověděl Fílovi táta. "V pátek mi volal náměstek, aby mě upozornil na termín. Víceméně mě vyzval, abych do toho šel. On té komisi předsedá."

"Kdo chce s vlky býti... znáš to!" nedokončila maminka.

Filip to sice neznal, ale maminka se tvářila tak vážně, až ho to polekalo.

"Aby tě do partaje nelámali ještě dřív, než zjistíš, o co pořádně jde!" zvedla maminka prst, ale tatínek se zasmál:

"Neboj, na to musejí být dva - jeden, který láme, a druhý, který se nechá zlomit! První fáze výzkumu je na zkoušku, náměstek mi to znovu zopakoval a slíbil, že se můžu svobodně rozhodnout, že mě do ničeho nehodlá nutit."

I když se táta tvářil bezstarostně, Fílu to znepokojilo. Představil si, jak ho zítra budou lámat; na konci září o víkendu byli s dědou na Křivoklátu a v mučírně jim průvodce vykládal, jak odsouzené lámali v kole nebo na žebříku - na velkou legraci to rozhodně nevypadalo. Co to je za divný spolek, ta partaj, když do ní musejí lidi lámat? Bude se na to muset maminky zeptat, až budou někdy sami!

"Tati, viď, že se nenecháš lámat?" zaprosil s úzkostí v hlase, a táta se zasmál. "Neboj," pocuchal mu vlasy, "to se jenom tak říká!"

V pondělí večer táta přišel jako normálně; Filip ho důkladně okoukl zepředu, zezadu, zleva i zprava, ale žádnou zlomeninu nenašel. I maminka tatínka chvíli okukovala, ale nějak jinak.

"Tak jak?" nevydržela to nakonec. "Nerozmyslel sis to?"

"Kandidáti jsou čtyři," sdělil jí tatínek. "Výsledky komise vyhlásí ve středu."

Ve středu u večeře vytáhl táta z aktovky papír s kulatým razítkem, přes které se někdo rozmáchle podepsal.

"Jmenovací dekret," řekl hrdě. "Od prvního prosince se stávám vedoucím výzkumného projektu nula dva nula šest šedesát šest Komplexní souvislosti díla Karla Jaromíra Erbena. V týmu budeme ze začátku tři, v další fázi bude možná mít až pět lidí."

Maminka koukla na papír, a nevypadalo to, že na ní udělal zvláštní dojem.

"Co znamenají ta čísla?" zeptala se, když dočetla.

"Druhý úsek, šestý projekt v roce tisíc devět set šedesát šest," vysvětloval táta ochotně. "Ještě, že je mezi každou dvojicí čísel lomítko," zasmál se. "Jinak by se mi ta symbolika moc nelíbila!"

"To jsem nepochopila," nakrčila čelo maminka.

"666 ti nic neříká?" podivil se tatínek. "Podle Bible, respektive podle Zjevení svatého Jana, které budeš znát spíš jako Apokalypsu, jde o číslo Satanovo."

"Odkdy jsi pověrčivý?" podivila se mamka, zatímco ve Fílovi hrklo. "I když," ušklíbla se, "kdo ví, jestli ses právě ďáblovi neupsal! Máš už smlouvu?" změnila téma. "Docela ráda bych podmínky viděla černé na bílém."

"Bohužel," zvážněl táta. "Abys mi rozuměla - smlouvu mám, ale musí zůstat v trezoru v kanceláři. Je tajná. Nemůžu ani mluvit o detailech. Ale neboj se, co slíbili na platu, dodrželi přesně. Plus prémie proti dodání výsledků v jednotlivých fázích realizace projektu."

Fíla tomu sice moc nerozuměl, ale z mámina výrazu ucítil, že jí tu něco nehraje. Neřekla sice co, dokonce už se dál ani nevyptávala, domácí oslava se však tentokrát nekonala.

A nekonala se ani za týden v pondělí, kdy u dveří zazvonili dva pánové v montérkách, aby jim nainstalovali telefonní linku. Ne, že by jejich ulici rozkopali, aby mohli položit kabel; pomohli si jinak. Vedení natáhli vzduchem od vilky stojící o ulici níž a Kakosovům zřídili s jejími majiteli dvoulinku. Telefon na druhý den přinesl, osobně připojil a překontroloval pán ve tmavém obleku, který tatínkovi říkal soudruhu vedoucí a choval se k němu tak uctivě, že to maminku rozesmálo. Míň do smíchu už jí ale bylo, když musela odpovídat na otázky sousedů, jestli neví, co je to za drát, a čemu vděčí za tak rychlé přidělení prvního telefonu v ulici.

Vánoce u Erbenů (prosinec 1848)

Druhého prosince se v Olomouci císař Ferdinand I. Dobrotivý vzdal trůnu a společně s manželkou Marií Annou zanedlouho a vlastně nadobro odcestoval z Vídně vlakem do Prahy. Na habsburský trůn usedl osmnáctiletý mladík František Josef I. Ferdáček dovládl a český lev na tom nijakou zásluhu neměl. A Erben, který takovou dobu mlčel, nedlouho před vánočními svátky, kdy celá rodina byla konečně pohromadě, předal nakladateli nejnovější ze svých balad - Štědrý den.

I jejich Štědrý den měl být jiný, a to nejenom protože Erbenových poprvé kolem štědrovečerního stolu bylo pět. Ráno u nich zaklepal poslíček a překvapené paní Erbenové předal nevysokou, ale o to půvabněji rostlou jedli. Na špici byl stromek zdobený stříbrnou mašlí, zpod které vykukoval list opatřený nápadnou pečetí.

"Pan tajný rada se dává poroučet," vysypal ze sebe chlapec, co se zjevně musel nějakou chvíli učit. "V Němcích prý už dávno takové stromy o Vánocích zdobí a staví do salonů. Pan rada vzkazuje, že i oni by měli jít s dobou."

Jen co za poslíčkem zapadly dveře, přišel Karel a udivená Bety mu vzkaz slovo od slova zopakovala.

"Co je to za člověka, ten tajný rada?" zeptala se s podezřením, znepokojená poněkud bledou manželovou tváří. "To je ten rada, který ti nabídl redaktorství?"

"Ten," potvrdil Erben a vztáhl ruku po dopisu.

Zlomená pečeť křoupla, jako když zabíjejí holoubátko, a její úlomky popadaly na zem.

"Mají mé nejvyšší uznání, dlouho jsem si tak dobře nepočetl," stálo uvnitř cenzorovým pečlivým rukopisem. "Krásnou věc napsali - toč se a vrč, můj kolovrátku, všeckoť ve světě jen na obrátku, a život lidský jako sen! A ani nevědí, jak jasnozřivou a pravdivou, obzvlášť ten závěr - lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!"

Po třídních schůzkách (leden 1968)

"Soudružko Kakosová," začal Ordovik, ale Filipova maminka ho přerušila: "Paní Kakosová," opravila ho. "Já žádná soudružka opravdu nejsem."

"Aha," povzdechl učitel a zamyšleně potřásl hlavou. "Teď chápu, odkud to Filip má a proč je pro něj tak těžké správně oslovovat učitele."

Maminka v duchu počítala do deseti.

"Myslela jsem, že na třídních schůzkách se budeme bavit o prospěchu."

"A také o chování, paní Kakosová," vyhověl jí s nechutí Ordovik. "Váš syn si za první půlrok vysloužil čtyři napomenutí - nikdo v první třídě jich zatím nedostal víc! Proto jsem vás požádal, abyste za mnou po schůzkách přišla."

"Ta napomenutí, to... všechno za soudruhy?" neudržela se maminka.

"Nikoli," komisně se zatvářil třídní. "Za nesprávné oslovení jen jedno. Nenosí do školy pomůcky, mluví bez dovolení, a i celkově je neukázněný. Promluvte s ním, paní Kakosová. Ukázněnost je základ, u nás ve škole na ni velmi dbáme!"

"Ukázněnost, nebo poslušnost?" chtěla upřesnit maminka. "Látku umí, úkoly dělá doma, a ne o přestávkách, pozdraví, poprosí a poděkuje, možná je jen trochu živější, ale to víte - kluci jsou takoví všichni! Tak v čem je problém, pane učiteli?"

"Vidím, že je po vás víc, než jsme se se soudruhem ředitelem domnívali," nakrčil čelo Ordovik. "Přitom otec je literární badatel - syn by se měl poučit z jeho úrovně."

Maminka zalapala po dechu, ale učitel pokračoval.

"Prospěch má Filip opravdu dobrý. Je jedním z nejnadanějších žáků, a proto by nebylo na místě, aby si dojem a možná i vysvědčení kazil nevhodným chováním. Domluvte mu, paní Kakosová. Pro jeho dobro."

Ordovik vstal a přidržel dveře do kabinetu.

"Vy mu... za takové maličkosti," překvapeně pravila maminka, "dáte horší známku z chování?"

"Ne, snížená známka z chování mu nehrozí, alespoň prozatím ne," usmál se třídní s převahou. "Tak nanejvýš, že při pátém napomenutí zůstane po škole. On už si pak další zlobení většinou každý rozmyslí. Ale i tak bude rozumnější, když mu domluvíte - jenom neradi saháme k přísnějším trestům."