Úroboros - ukázka

Kapitola čtvrtá

O boji na hradbách a vzestupu pána na Kamenici

Sluneční paprsek se smekl po čepeli taseného meče a přeskočil na druhou - zbraně o sebe zazvonily a od lačných ostří odskočila jiskra. Štíhlí bojovníci, oba oblečení v černém, se ostražitě pozorovali. Tváře měli zakryté škraboškami a z očí bylo vidět jen blýskající se bělma.

Výpad a vzápětí další!

Na úzkém hřebeni hradeb vysoko nad nádvořím tančily dva páry hbitých nohou a ostré zuby mečů se do sebe hladově zakusovaly. Boj se zdál vyrovnaný. Rány na obou stranách jen pršely, a byly odráženy stejně obratně, jako zasazeny. Až jeden ze soupeřů zakolísal: kámen, který se mu uvolnil pod nohama, se odrazil od hradební zdi a ztratil se hluboko dole v trnitém houští. Nejisté postavení protivníka však druhý využít nestačil; zatímco se rozpřáhl, aby zasadil rozhodující úder, svezl se jeho soupeř hbitě jako ještěrka se zdi dolů, přeběhl přes dvůr a zmizel v pootevřených palácových dveřích.

Pokusil se je ještě přirazit - než však mohly veřeje zapadnout, byl dole i jeho pronásledovatel a vklínil se do nich ramenem. Jako vichřice vlétli oba bojovníci do hodovní síně a cestou poráželi všechno, co se jim připletlo do cesty. Jeden, druhý, třetí skok a pronásledovaný vylétl na bohatě prostřený stůl. Cínové talíře a poháry se s řinčením rozlétly na všechny strany; mísa s ovocem se převrhla a její obsah se rozkutálel po podlaze.

"Zastav se, zbabělče, a bojuj!" zasyčel pronásledovatel a vyskočil na dubovou desku, po které se rozlévalo víno z převrženého džbánu.

Soupeř se přikrčil a bez varování ťal přímo za sebe. Meč se zasvištěním opsal půlkruh ve výši kolen: protivník byl ale na podobný úskok připraven a záludné ostří lehce přeskočil. Útočníka však jeho manévr vyvedl z rovnováhy a než se vzpamatoval, ležel na zádech a na krku cítil studenou ocel.

"Tak - a dost!" ozvalo se od vstupu do hodovní síně. "Co si myslíte, vy dva? Kdo to má po vás pořád uklízet?"

Napřažená zbraň klesla a ležící bojovník se začal kvapně zvedat.

Karolína doběhla k rozpáleným soupeřům a jediným pohybem jim strhla masky.

"Ale mami," zaprotestovala Lucie. "Konečně jsem toho vejtahu porazila a ty mi to takhle kazíš!"

"Je vám skoro už třináct," cedila mezi zuby Karolína, "a chováte se hůř, než malé děti! Podívejte se, jak jste tu nadělali! Takový svinčík těsně před obědem!"

"No bóže," pokrčil rameny Ondřej. "Tak zavolej sloužící, ať to uklidí. Od čeho je tady máme?"

Matčina hbitá levačka zasáhla dřív, než stačil uhnout.

"Já ti dám sloužící!" ulevila si Karolína. "Dáte mi meče, ať vám nepřekáží, všechno posbíráte, utřete stůl, nádobí zanesete do kuchyně a pěkně poprosíte Janka, ať znovu prostře. Já si tu počkám - abyste se mi někam neztratili! A až to bude hotové, zajdeme spolu za otcem... všechno mu povím a to si pište, že se máte na co těšit!"

"Trestat, to umí táta dobře," mumlal Ondra, zatímco sbíral rozsypaná jablka. "Ale aby si s náma někdy zašermoval, na to čas nemá..."

Možná to byla pravda, možná to ale bylo trochu složitější...

Před dvanácti lety - po smrti vladyky Karla - se začalo do té doby bezvýznamné kamenické panství vzmáhat. Piráti byli nadobro poraženi a opuštěný hrad Balvana z Hory připadl vítězi; Jakub v něm zanechal silnou posádku, která pod velením věrného kapitána Buchara chránila námořní cesty.

Poctivého, ale poněkud pomalejšího seržanta Sádla pověřil velením na Kamenici; přece jen ho měl raději pod dohledem. Pořádek si ale Sádlo udělat uměl a uměl ho udržet i ve Skale, ze které se zanedlouho stal nejvýznamnější přístav na celém pobřeží.

Poté, co se z výpravy za poklady nevrátil zrádný pan Malen, vypukly na jeho ostrovech mezi ostatními pány nepěkné šarvátky. Nebylo divu - tolik kohoutů na jednom smetišti, to nikdy dobrotu nedělalo! Po několika měsících zbyli na nástupnictví kandidáti jen dva - ti ostatní se však s porážkou smířit nehodlali a o ochranu požádali u nestranného souseda. Netrvalo dlouho a Jakubovy lodě pod velením kapitána Tofiho přistály u skalnatých břehů bývalých Malenových držav. Místní obyvatelé však měli po vleklých bojích vlastního panstva právě dost, a tak staré pány vyhnali, a vladyku Jakuba a jeho kapitána vítali jako osvoboditele.

Tofiho, který se na ostrovech narodil, znal na nich každý kámen a měl důvěru místních, jmenoval Jakub místodržitelem. Získal tím nejenom trvalého spojence, ale i vynikajícího stavitele lodí do už tak proslulých loděnic na západním pobřeží. A s novým panstvím i knížecí titul.

Léta ubíhala a pod ochranu Kamenice se krůček po krůčku přidávalo i několik menších panství ze sousedství. Tam, kde by jiný pozdvihal meč a území dobýval silou, uzavíral kníže Jakub spojenecké dohody, díky kterým na sklonku desátého roku jeho panování vznikl mezi největšími přístavy Vnitřního moře obchodní spolek. Z doků v bývalých Malenových loděnicích vyplouvaly čím dál tím větší koráby a bohatství a moc pána na Kamenici rostly.

Výpravy do dalekých zemí, obchodní cesty a nová spojenectví, to všechno si žádalo čas - spousty času.

Čím víc času ale trávil na cestách, tím méně byl Jakub doma.

Staral se o to, aby jeho panství vzkvétalo a poddaní se v něm měli dobře; tak trochu ale zapomínal na to, že kromě panství jsou tu i jeho děti, a že i ony ho potřebují...

"U jedné židle je uražená noha, talíře jsou celé zprohýbané a stůl v jídelně podupali tak, že ho Janek ještě teď drhne!" stěžovala si Karolína.

"...už to víckrát neuděláme..." zamumlala Lucka a vyhrkla: "... ale kdyby tam mamka nevlítla, Ondřej by ode mě dostal pěknou nakládačku!"

Jakub se otočil od zrcadla a nepřítomně pocuchal dceru ve vlasech.

"Ty jsi mi ale bojovnice!"

Pak se ale podíval na Karolínu a zasmál se:

"Představ si, že by někdo navrhl mě. Kdybys měla za manžela krále, to by se tatínkovi líbilo, viď?"

Stará Magdaléna, která do té doby podřimovala v koutě, otevřela oči dokořán.

"Tak se mi zdá, jako bych už to někde slyšela!"

"Drhne," pokračovala nemilosrdně Karolína. "A než všechno uklidí, bude to trvat. Takže oběd bude tak o hodinu později!"

"To snad nemůžete myslet ani na chvíli vážně?!" rozčílil se Jakub. "Dneska - když tolik spěchám na sněm?"

"Tati, a nešel bys s náma místo toho radši na lov?" osmělil se Ondra.

"A nebo na salaš?" rozzářila se Lucka. "Teď už tam budou jehňata!"

"Já vám dám lov! Já vám dám salaš!" rázoval kníže po komnatě a přišpendlený krejčí za ním povlával sem a zase tam. "Do večera musím být na sněmu a vy vyvedete takovou... takovou vylomeninu! Magdaléno! Dej zabalit něco sebou, naobědváme se cestou. A vy dva," obrátil se na nezvedené potomky, "zdá se mi, trochu moc divočíte! Za trest se do doby, než se vrátím, nehnete na krok z domu!"

Když děti se sklopenými hlavami odešly, obrátil se Jakub na Karolínu a už vyrovnanějším hlasem dodal:

"Budu pryč jenom pár dní, nanejvýš týden. Po sněmu to snad bude už klidnější. Uděláme si chvíli pro sebe a vyjedeme si třeba na moře, co ty na to? Tak už se usměj a řekni mi, co ti mám odtamtud přivézt?"

"Já ani nevím," pokrčila rameny Karolína, "já snad ani nic nepotřebuju..." a v duchu marně vzpomínala, kdy naposledy jí Jakub přinesl kytičku modrého kvítí z hor...